Srpen 2007

ŠPATNÉ ZPRÁVY

28. srpna 2007 v 9:20 | MirT
... aneb jak se vše může snadno zvrtnouti. Nejasná, špatná, zpráva o drobné srdeční vadě z naší nemocnice, byla ve fakultní nemocnici přehodnocena v hraniční stav a následně po vyšetření v Praze na stav velmi vážný, kritický s nutností operace do dvou měsíců. Když se Jituš ptala po nějaké dobré zprávě, řekl jí specialista, že dobrá zpráva spočívá v tom, že dnes vůbec existuje možnost takové riskantní operace. K tomu ještě ta střevní viróza ... Zkrátka Ella díky srdeční vadě a trávicím obtížím neprospívá. Každé jídlo provází křik a boj. Jak to zamávalo s Jituš se ani neptej. Jezdím za nimi každý den po práci (50 + 50 km) a odjíždím kolem 21.00 když jdou spát. Je to náročné ... nebál bych se použít výrazu "na hovno" a možná ještě horší ...

Z NEMOCNICE DO NEMOCNICE

12. srpna 2007 v 22:33 | MirT
Dnes v naší nemocnici vzdali snahu přesvědčit matku přírodu aby měla rozum a odeslali Ellu do Fakultní nemocnice. Ella si v noci vytáhla kapačku a už jí před odvozem do Fakultky nic nedali. Takže když jsem je tam kolem oběda přivezl, byla hodně dehydratovaná. Sestra na příjmu nám sdělila, že pro nás nemá nadstandart, ale že to snad do večera klapne. Kojící matky mají přednost. Prozatím nás šoupli na běžný pokoj, což obnáší dvě stoličky a dvě postýlky. Jedna z postýlek už byla obsazena chrchlajícím dítětem. To bylo v pohodě. Zato jeho matka to teda bylo něco! Patřila k tomu typu primitivů co zásadně mluví nahlas kdykoliv a kdekoliv. Měla tam na návštěvě rodiče stejného ražení, takže halasili jako by byli v zahradní restauraci u šestého. Hlasy měli všichni tři jak rašple, od kouření, o výrazivu nemluvě - znáte to: "... tý Petra, posluchej už ti maly neco žere ..." . Celou dobu rachotila bočnicemi postýlky nahoru dolů, jako by tam byla sama. Židle určené po jedné ke každé postýlce si zabrala ona a její matka. Ta měla berle, tak jsme je nechali a stáli nekonečně dlouho upostýlky. Modlili jsme se aby ten sólo pokoj vyšel! Pak Ellíška odnesla sestra pryč a přinesla ji asi za dvacet minut se sondou skrz nos, s rukama rozpíchanýma po odběrech , s dupačkama od krve a pěnou u pusy. Pak jsme absolvovali rentgen. V olověné zástěře jsem držel řvoucí malou v podpaží před tou radiokativní věcí a doufal, že snímek vyjde na poprve. Měli jsme štěstí. Sotva se malá uklidnila poslali nás na sono. Fakultka je malé sídliště, takže jsme si užili oriantačního běhu podle absurdního, (dez)orientačního systému než jsme v temném suterénu našli laboratoř specialisty, který s vlasy na ramena vypadal jako rokový kytarista. Po návratu jsme si ještě chvíli užívali povedenou rodinku na pokoji, než nás odvedli na vymodlený nadstandard. Nadstandrad je v tom, že jsi tam sám a je to k nezaplacení! Každý den stojí 150,- a dali bychom klidně víc ... Sestry se tu s pacienty moc nemažou, šup, krátké vysvětlení, zákrok, šup uklidněte si to dítě, šup, další tortura ... před zavedením kapačky dali malé krátkou pauzu na zavodnění skrz sondu. Na ručičku jí přilepili čidlo a napojili na nějaký přístroj, který hlídal respiraci či co. K pusince jí přiložili masku s kyslíkem a přístroj začal ječet pokaždé když hodnota klesla pod nastavených 90. Naše činnost spočívala v uklidňování Elly, potřepávání s packama (prdíky) zasunování dudlíku coby tlumiče křiku, vypínání ječáku přístroje a přistrkování kyslíkové masky ... Celý den jsme nic nejedli jen bezmocně děláme co se po nás chce a doufáme, že to co nejdříve bude za námi. Kapačku malé zavedli do hlavičky. Věřím, že to k něčemu bude, a že to jinak nejde. Už si chudáček za svůj krátký život vytrpěla dost bolesti.

ELLA ZLOBÍ

9. srpna 2007 v 20:39 | MirT
Nejdůležitějším cílem mého blogu, je hlavně dodat přátelům nějakou tu informaci ze života. Ne vždy o tom lze pojednat víceméně vtipnou formou. Tentokrát jsem zvažoval, zda je vhodné sem napsat i následující. Křikloun Ella, je vedle svého křiklounství i špatný jedlík. V neděli se šprajcla s jídlem úplně. Po osmi hodinách marných snah, jsme odjeli do nemocnice. Na první pohled to vypadá jako malý problém, ale nenakojený kojenec se rychle dehydruje. Zpočátku to brali i v nemocnici na lehko. Ella dostala "kapačku" a během prvních dnů hospitalizace absolvovala s Jituš kolečko všech možných vyšetření spolu s obvyklými pokusy o krmení všemi možnými způsoby. Pak přišly na řadu i ty méně obvyklé ... Vyšetření nezjistila žádný problém, dítě nadále nepapá. Trochu zhubla, na křik už jí nezbývá moc sil, takže je z něj jen smutné kňourání a sípání. Navíc se hodila do úsporného režimu, šetří energii, pospává. Dnes jí znovu museli dát infuzi aby si tak doplnila tekutiny a nabrala trochu sil aby se podrobila dalším pokusům o nakrmení. Ani Jituš na tom není právě nejlíp. Ellíška jí dávala zabrat od narození a teď tomu nasadila korunu. Bojíme se. Chceme zpátky svého křiklouna! Před chvílí jsem se vrátil z nemocnice. "Kapačka" ji opět trochu povzbudila, bohužel jen k dalšímu křiku, ne k pořádnému jídlu. Jituš čeká perná noc ...

KOLEM KOMÍNA

1. srpna 2007 v 0:52 | MirT
V sobotu ráno bylo počasí ucházející. Malá Ella v noci docela zlobila, takže jsem se necítil úplně ve formě. Zvažoval jsem, že nikam nepojedu, což by Jituš jistě uvítala. Ale nakonec jsem se s pomocí kafete dal do kupy a se zpožděním, jako vždy, se na kole vydal na garáž. Konvajs si z časového rozpětí 7.00 - 7.30 pro sraz samozřejmě vybral tu horní hranici, takže na mě čekal víc než půl hodiny, přestože jsem mu ráno na jeho klasickou zdržovací SMS odpověděl, že přijedu později. Ale byl v klidu, takže jsem se nehnal. Po obvyklých procedurách na benzínce jsme vyrazili mojí oblíbenou trasou na Jakartovice. Na konci vesnice, která se údolím táhne v obvyklém stylu většiny zdejších obcí jsem Konvajze překvapil a proti všem svým strachům jsem odbočil do zákazu vjezdu, lesem k zatopenému jakartovickému lomu. Zapíchli jsme motorky do křoví a prošli rekreační osadu. Chaty, s podezdívkami z břidlice, jsou postaveny na obrovské břidlicové haldě kolem několika ohrazených propastí. V některých je voda. V té největší se dá koupat. Na přístupném břehu jsou ale zapáleny svíčky a osychá tu kupka smutečních kytic a věnců ... někomu na tomto hezkém místě skončila cesta. Na břidlicové plošině dál od chat táboří partičky. Místo je to skutečně pěkné. Je kolem jedenácté a v kožce pekelné vedro. Lituji, že jsem nevyrazil nalehko. Je takové vedro, že ani jízda pořádně nechladí. Musíme jet s částečně rozepnutými bundami a koledovat si tak o blízký kontakt s bodavým hmyzem. Po pár kilometrech osvěžující jízdy opět odbočuji do zákazu. Tentokrát pod hráz Slezké Harty. Projíždíme jen tak na bublačku, aby po nás někdo z chalupářů, kteří si nás měří nepřátelským pohledem s rukama v bok, nehodil vidle :-) až pod sypanou hráz. Stará asfaltová cesta sem vede částečně zatopenou obcí Moravská Harta. Její zbytek se proměnil v chalupářskou osadu a osadníci se úporně snaží chránit svoje soukromí sérií zákazů vjezdu na dopravních značkách i barvou na silnici. Kdybychom si to chtěli dát k hrázi ještě jednou, jistě by se nás někdo pokusil odchytit ... Pokračujeme přes Rejchartice, po neuvěřitelně rozmlácené cestě, k dílčímu cíli naší jízdy - "Cestě porozumění" či "Českoněmeckého přátelství", na památku dávné bitvy sem každý může umístit žulovou dlaždici s vytesaným textem. Brzdové třmeny na předním kole mi žalostně klepou na poplach jako dvě malá, půlkilová kladívečka, uuuuuž taaam budem ... na dlaždicích jsou jména rodin, firem, měst ... je otdud hezký výhled všemi směry.
Hlad nás však nutí najít hospodu. Prosvištíme Guntramovice, Budišov až do Kružberka. Hospoda má zahrádku se stříškou kam se nedočkavě uchýlíme. Mladá číšnice někde ztratila hlas. Chvíli mi trvá než zjistím, že chyba není na mém přijímači :-). Objednávám si nealkoholické pivo a závidím chlápkům u vedlejšího stolu, kteří zvedají k zarostlým tvářím poctivé půllitry x-té v pořadí. Konvajzovi radím aby si dal klasiku - smažený sýr a nepodnikal žádné experimenty neb se mu to vždycky vymstí. Tentokrát si dal něco "lehčího" v podobě palačinek, na kterých bylo neuvěřitelné množství šlehačky, která se v tom horku neskutečně rychle topila :-), ale nestěžoval si.
Dopadlo to jako obvykle. Strašně jsme se nacpali, chuť na jízdu se někam vytratila. Slibuju si, že příště si zabalím lehkou sváču a sním si ji na nějakém úžasném místě a pak s lehkostí vyrazím dál ... Přežraní s otupenými mozky nasedáme a pokračujeme v jízdě - směr Janské koupele, zaniklé lázně v lesích. Je tu značné množství kroutících se cest. Přestože jsem tu již poněkolikáté, vůbec se neorientujeme. Taky je to možná tím, že krev pověřená okysličováním mozku se zabývá tím smažákem od oběda. Stavíme přímo v křižovatce.
Je zde umístěna pamětní deska stavitele zdejších cest, který padl za císaře pána a jeho rodinu někde u Tarnobrzegu (Polsko). Nakonec vybereme správnou cestu - kterou jsme ještě nikdy nejeli a pokračujeme tak zkratkou na Vítkov. Po pár kilometrech jízdy nás už oběd tolik netíží a z Vítkova najíždíme na krásný klikatý okruh směr Odry. V Jakubčovicích odbočujeme na Fulnek a tady přes Jerlochovice zpátky do Vítkova. Odtud sjíždíme novou cestu do Podhradí. Následují zatáčky z Podhradí nahoru k Vikštejnu - jezdí se tu každoročně závody do vrchu. Na odpočivadle potkáváme partičku motorkářů, kteří si ty zatáčky jistě hodlají dát několikrát, to zas budou mít místní radost. Jsem docela utahaný. Špatná noc, těžký oběd, horko a +200km na tachometru po venkovských silničkách. Už se těším až se v chladivé garáži vysoukám z kůže a otevřu si plechovku piva ... úúúááá. Vrháme se na posledních pár kilometrů a užíváme si další porci zatáček v lese a mezi poli. Je to prostě skvělé! V garáži "postupiju" podle plánu a pak domů, do sprchy ... tak mi ta sobota přece jen hezky vyšla. Mraky přece jen počkaly a přihnaly se až večer ...