Červenec 2013

Malé volno na můj způsob - díl I.

6. července 2013 v 12:35 | MirT
Holky odjely na prodloužený víkend do Prahy. Jitce se podařilo vyjednat Ellino vyšetření V Motole na čtvrtek a tak jsem je odvezl na nádraží do Ostravy už ve středu odpoledne. Počkal jsem s nimi v proskleném vestibulu svinovského nádraží až do odjezdu vlaku. Pozorovali jsme společně lidi a poukazovali na drobné podivnosti, až Jituš naše pozorování uzavřela: "Ty lidi všichni tady mi připadají jako podivné figurky." Řekl jsem jí na to, že i my budeme dozajista podivnými figurkami zase pro ty ostatní. V té chvíli se z hlubin původní budovy nádraží vypotácel opilec. Obhlédl obecenstvo a chtěl si pohodit mincí, pomocí které se ho určitě někdo uvnitř pokusil zbavit. Jenže pohodit si mincí, je poměrně náročný kousek, který občas nevyjde ani za normálních okolností. Vyhodil ji příliš vysoko, hlavu za ní zvedl se spožděním a ještě musel provést drobnou korekci, úkrokem vzad a vpravo, za účelem vyrovnání rovnováhy. Jituš nás všechny varovala, ať se na něj nedíváme, ať si nás pak "nevybere" - znáte to. Nicnéně jeho kousek s mincí jsem si nehodlal nechat ujít. Byla to padesátka. Samozřejmě ji nechytil, ale jak po ní máchnul, kupodivu ji trefil, ale udělil jí ještě větší rychlost a jakousi rotaci, takže se odrazila od mramorové podlahy, při dalším dopadu pak opsala po špinavé zemi dvě veliké kružnice, načež se odrazila od soklu, cinkla o sklo, znovu dopadla na zem a na závěr vykroužila dva malé laškové kroužky a typicky mincovitě, kovově zavibrovala, zacinkala a vyčkávala. Teď se snad museli dívat všichni. Ale nenápadně! Nebyl jsem si tak docela jist, zda se mám dívat na toho ožralého komika, nebo na lidi jak se dívají na ožralého komika. Vybral jsem si ožralého komika. Chlapík se samozřejmě snažil fixovat očima svoji padesátikorunu, ale v jeho stavu jej těch pár koleček vytočených mincí zamotalo tak, že musel provést několik rychlých, takřka tanečních, kroků a úkroků aby ho podlaha nepraštila do ksichtu. Nakonec si sedl a začal pátrat očima. Zjevně měl problém se zaostřením, neboť krom mhouření očí vysunoval hlavu dopředu a dozadu jako želva. Nakonec zoufale rozhodil rukama a chvíli to vypadalo, že se smřil se ztrátou. Jó lehce nabyl, lehce pozbyl. V jeho tváři se dalo číst jako v knize. Teď mu zjevně došlo, že to byla padesátka. PADESÁTKA! Zapátral po cestujících s němou otázkou na rtech: "Kde je kua moje padesatikouna?" Jitka mě znovu upozornila ať se na něj nedívám. Nikdo jiný se taky nedíval. Jen já jsem ukázal prstem na ten jeho peníz. Týpek se místo toho, aby se podíval na konec mojí ruky, kam jako ukazuje, čuměl na mě a tázavě pohazoval hlavou. Zahýbal jsem pusou ve tvaru slova TAM a pomalu jsem se podíval na konec svojí ukazující ruky, pak na prst a pak pomalu po pomyslné spojnici až k padesátikoruně. Když jsem se podíval zpátky na něj, díval se mi ještě pořád do obličeje. Zopakoval jsem celou pantomimu ještě jednou. Nejdřív to vypadalo, že mi neuvěří dokud mu ji snad nepodám. Chvíli vyčkával, než mu došlo, že tohle udělat nehodlám. Nakonec pomalu vstal do pozice skokana na lyžích a pak se odhodlal vyrazit. Táhlým obloukem v náklonu překonal šířku čekárny ke svým penězům. Vyzvedl ji ze země jakoby našel hřiba. Vítězoslavně ji mršku dvoubarevnou zvedl do výše očí a vyrazil zpátky dovnitř staré budouvy aby ji investoval. Ještě než došel ke dveřím ji však znovu vyhodil do vzduchu, snad aby si napravil reputaci před obecenstvem nebo možná i sám před sebou. Všichni se nadechli. Tentokrát ji po dvou vteřinách žonglování chytil. Pyšně se rozhlédl kolem. Lidi vydechli. Pak zaregistroval mne, svého dobrodince a vydal se mi poděkovat zblízka. Jitka sykla něco jako: "Jsem ti to říkala!" Nenapadlo mne nic lepšího, než použít stejné gesto jako v případě mince. Rychle jsem ukázal rukou a prstem pryč od sebe a doplnil to verbálně slovem jdi! Týpek si zřejmě vzpomněl, že když mě poslechl minule, získal padesát korun, takže se kupodivu otočil a pokračoval investovat. Přes rameno zablekotal jen: "Diky, diky kamo. Hlavně zdravi. Nejduležitějši!" A zmizel. Za pár minut se objevil bez trika, v doprovodu sekuriťáka, který mu věnoval cigáro a jemně jej vystrčil ze dveří. Výsledek ale vypadal, jako by právě dobržďoval z běhu na sto metrů. Jituš kvitovala chlapíkovo vyhoštění s uspokojením: "Konečně se ho zbavili..." Vyvedl jsem ji však z omylu. Ten chlápek tu prostě tak nějak žije, je to jeho základna, živobytí, zábava. Za pár minut bude zpátky, uvidíš. A opravdu. Asi za deset minut, tolik mohlo trvat vykouření toho cigára, se otevřely automatické skleněné dveře a chlápek vysunul hlavu, po želvím způsobu, za hranici "venku/uvnitř" a rozhlédl se, jestli neuvidí sekuriťáka. To vysunutí hlavy jej však vyvedlo z rovnováhy a tak prostě vběhl do haly a když už byl v tom vbíhání, prostě využil té energie, která se jaksi sama uvolnila, zaběhl opět do staré budovy automaticky otevíranými dveřmi, které to taktak stihly. Když se ty dveře za ním zavřely, byl pro nás pryč už snad napořát. Napořát?

Pár minut po tom týpkovi jsme se stejnými dveřmi vydali na perón. Byl krásný letní den. Teplota tak akorát, vítr lehce vál a přinášel známou směs vůní pražců, kovu, oleje a čertví čeho ještě. Typický, neměnný a věčný pach každého nádraží v téhle zemi. Musím uznat, že tohle všechno včetně koloritu cestujících a zaměstnanců drah má svoje kouzlo. Ženské v tom nejlepším věku v letních šatech, dívky v kraťáskách za ohromnými slunečními brýlemi, které jakoby měly skrýt rozpaky z nedostatečného zahalení... Vzpomněl jsem si na DNAův nápad s cestou kolem republiky vlakem. Kdyby byly všechny dny takové jako tenhle... Pak se přihnal náš vlak. Pomohl jsem holkám s kufry. Pusa na rozloučenou. Z jednotlivých vozů se vyklonili průvodčí v uniformách soukromého provozovatele, kývli na sebe, pískli a vlak se dal do pohybu. Zamával jsem na "svoje" cestující, ale už mi nevěnovali pozornost. Prodírali se chodbičkou na svá místa.

Na parkovišti jsem zaplatil příslušný obnos, nasedl do Stříbrňáka, vydal se poklidným tempem směr Krnov a přemýšlel jak naložím se svými volnými dny...

Prolog:
S vlakovým nádrem sousedí nádraží autobusové, ostrůvky jsou tu poměrně vysoké. Když jsem vyjížděl z parkoviště, zahlédl jsem našeho ožralku jak pracně vystoupil na jeden z ostrůvků aby z něj na druhé straně skoro spadl. Jak sestoupil z té výšky, musel vrávoravě popoběhnout. Než jsem odbočil na hlavní, vychutnal jsem si zdolávání ještě jednoho toho ostrůvku, než jsem toho člověka nechal vyvrávorat ze svého života definitivně. Možná, kdo ví. V neděli sem jedu svoje děvčata vyzvednout...

Jak je to s ropu

4. července 2013 v 9:23 | odkaz
O tom, jak je to s ropou vysvětluje můj oblíbený geolog, filozof a rozumný člověk Václav Cílek http://tech.ihned.cz/hnfuture/c1-60180970-vaclav-cilek-o-drahe-rope-a-hladu

Prostě, dokud ropa bude, budou si ti co ji mají, mastit kapsy a jelikož mají v kapsách "namaštěno" a v hlavách vymaštěno, mají dostatek moci, drzosti a "po mně-potopenství" na blokování nových technologií, které by mohly ohrozit jejich maštění se. Takže uvidíme za těch 20 - 30 let. A to uteče jak voda, vlastně ropa?!

Jak se vyrábějí ty naše „hračky“ v Číně

2. července 2013 v 12:22 | od DNA
Dlouho jsem se tak nezasmál! "Základy elementární debility" mají 3 díly http://havlik.blog.idnes.cz/c/321421/Zaklady-elementarni-debility-I.html ... rozhodně doporučuji přečíst! I ostatní články jsou super, i když nejsou všechny k popukání jako "Základy elementární debility."

Pastviny 2013

1. července 2013 v 19:00 | MirT
Vcelku rychle se, díky Markovi, dalo do kupy pár maníků pro první letošní cestu na Pastviny. Moc jsem se těšil. Bohužel mi do toho vlezla montáž obří šatní skříně do ložnice, vyrobená na zakázku. Montáž se protáhla na dva dny. Cosi jsme změřili špatně, použili pár moderních prvků pro pomalé dovírání dveří a byli jsme v pasti. V pátek jsem ve 20.00 svůj odjez za ostatními vzdal. Ještě v 18.00 jsem si dělal naděje, ale musel jsem to odpískat. Našemu stolaři chybí tři prsty na levé ruce. Hřebíčky a vruty si musí brát i přidržovat pinzetou a výměnu bitů a vrtáků v akuvrtačce bych vám přál vidět. Po celodenním trápení se všemi těmi dílci jsme toho měli oba plné zuby a některé jemnější operace jsem měl jen ve svých rukou, zatím s plným počtem prstůch :). Ve 20.30 však bylo hotovo. Na cestu však pozdě. Výprava už sedí u piva, než bych tam dojel, možná bych si už neměl s kým povídat. Že bych navštívil jejich opuštěné manželky? :)

V sobotu jsem si přivstal - v 6.00! Prověřil jsem východní i západní oblohu, dobrý. Rychle kávu, lehkou snídani - tradiční chlebový toust s olivovým olejem, lehce máznutý žervé, sklenice vody. Rychle pití s domácím sirupem z bezového květu a chleba s Vysočinou na cestu, vyčistit zuby, potichu zaklapnout dveře od bytu a zmizet za kumpány...

V garáži nemilé - malé překvapení. Po minulé jízdě (za Zoe) jsem nepřikrýval horkou mašinu a na motorku spadlo pár hrstí omítky ze stropu. Na SV je dělené sedlo, takže ten písek zapadl mezi sedla a plasty, proto jsem je musel fofrem odšroubit a vyčistit. Nevím, jak se říká tej nemoci, jak ti furt vypadávaj věci z rukouch, ale připadal jsem si jako v jejím posledním stádiu. Nakonec jsem vše zdárně dokončil, zkontroloval a dokonce i uklidil vercajk. Vytlačil motorku na sluníčko a oblíkl se, chvíli zmatkoval s nepromokem. Vzít či nevzít, toť otázka... Nakonec jsem si jej přece jen vzal. Jak každý správný motorkář ví, čím víc místa pršihadr zabere tím víc pršet nebude :). Zkrátka kdyby jeden dobrovolník ve skupině měl neprodyšné nemoky na sobě i v parném dni, pršet nad nimi prostě nebude. To je jasný.

Vyrazil jsem. V Bruntále na kopci jsem dotankoval a napsal Markovi, že vyrážím. Chvíli jsem čekal na odpověď, ale po včerejším popíjení v Žamberku jistě ještě vyspávají. Dojel jsem na konec Bruntálu a na telefonu vidím ztracené volání a sms. Tak jsem teda zastavil abych to přečetl. Hádej, kdo vždy volá a posílá textovky když má našinec napilno? Správně, uhodls na poprve. Je to Radovan! Napsal jsem mu, že jsem na cestě a že čekám zprávu a že prostě musím zastavit, sundat rukavice a vytáhnout telefon... ať napíše odpoledne. Ten záporák počkal, až se rozjedu a za chvíli mi poslal další text. To se mu samozřejmě vrátí :).

Jel jsem velmi svižně známou trasou přes Skřítek. Udělalo se příjemné teplo, tak akorát. Provoz téměř žádný. Naprostá nádhera. Zastavil jsem až v Červené Vodě za kruháčem, abych zjistil, zda se kolegové budou vracet přes Sucháč či Králíky. Vraceli se, avšak teprve ze Žamberka, kde byli pěšky na snídani, do kempu. Takže času dost. Stejně jsem ale proletěl zatáčky na Suchý Vrch jako drak. Minimálně dvě jsou stejně hrbaté a rozbité jako minulý rok. Dával jsem si ale pozor. Miluju zdejší silnice z červené drtě. Tak jsem si je sportovně užil až do Žamberka.

Kempík jsem našel snadno. Hned po vjezdu jsem uviděl Karla jak kráčí do sprchy. Zamávali jsme na sebe a já obkroužil čestné kolečko k jejich chajdě malé. Naše skupinka se povalovala kolem chatky a chystala si zvolna svá těla i sakypaky k odjezdu. Někteří měli zjevně velmi výživný večer. Vytáhl jsem tedy svůj chlebík a pití a nasával atmosféru :).

Nadchla mě informace, že nejedeme rovnou zpátky, ale ještě si zajedeme nahoru do Kunštátu a dál, na něco na zub a pak podél hranice do Králík a pak se uvidí. Zdálo se, že to, že jsem nestihl jet s nimi včera, mne zachránilo od pořádné kocoviny :), takže si dnes hezky užiju cesty, krásného dne a Orlických hor.

Asi za 30minut byla grupa připravena k odjezdu. Zajeli jsme dotankovat a s Karlem v čele, já vzadu, se vydali vstříc krásnému dni. Tempo jsme přizpůsobili čoprům a poklidně se vlnili zatáčkami skrz lesy a vesničky Orlicých hor, furt nahoru k hranici. Na houpavých lesních cestách jsem si zoufale vzpomněl, jak je bezová šťáva močopudná. Nechtěl jsem ale narušovat plynulost přesunu nějakým pochcáváním u stromu v lese, nedejbože aby si mého zastavení všimli pozdě a celá skupina se na úzké lesní cestě pracně otáčela a vracela... takže jsem v obecném zájmu zatnul zuby... no zuby to zrovna nebyly :)... pokračoval a držel to.

Naštěstí jsme brzy dojeli do Kunštátu (Orlické Záhoří) a zarazili před kostelem a hřbitovem. Hřbitov se spoustou starých, krásných pískovcových soch na hrobech s německými jmény... galerie v trávě, s vyhlídkou. Pak do kostela. Zvenčí omšelý jak starý hradby. Uvnitř nádhera. Barevný, pestrý. Bohužel jsem zapomněl vypnout blesk, takže fotky interiéru jsou strašné.

Pokračujeme dál až na Šerlich - sedlo. V chatě si dopřáváme. Klobásy a já, abych si nešlapal po image, smažák v plné palbě. Ceny lidové, všude spousta místa. Všechno jakoby se nadechovalo k prázdninovému náporu. Říkám si - jsme tu v nejlepším okamžiku.

S plnými břichy sjíždíme po úchvatné klikaté cestě, skoro pořát lesem, podél hranice, dolů až do Králík. Nikomu, zdá se, se ještě nechce zamířit rovnou k domovu. Takže vzhůru na kávičku. Vzhůru ke klášteru na Horu Matky Boží! Cesta z Králík je ovšem v rekonstrukci. Bloudíme úzkými uličkami. Pekelný rachot 4 dvouválců a 2 čtyřválců ruší odpolední siestu. Jen čekám, kdy se vynoří nějaký chasník s násadou a přetáhne mě po zádech. Nakonec se vynoří z domku hezká mladá paní, motory jako na povel ztichnou a my se dozvíme kudy kam. Vlastně kudy tam.

Vyjedem na kopec a zarazíme před Poutním domem http://poutnidum.cz/ . Projdeme prázdným lokálem až na terasu, odkud je výhled na jakýsi monument v polích. Je to prý rytíř Franta http://poutnidum.cz/fotogalerie?album=6&gallery=6 . Vede k němu stezka jakoby vyšlapaná v zatím ještě zeleném obilí. Léto přišlo pozdě. A už je tu hezká slečna pro objednávku. Kávové menu - kávička a výborný tvarohový řez, solidní kus. Příjemné. Vtipkujeme, alergici s plnými nosy posmrkují, smrkají a nosově huhlají. Dobře by se sedělo, ale je třeba vyrazit. Před Poutním domem se potkáváme s partičkou starších motorkářů na lesklých přezdobených čoprech, samý chrom, vlaječka a podobné blbiny. Chlapíci, černá kůže, třásně, rukavice bez prstů, šedé vlasy, odznáčky, nášivky, rádi povídají, mají už ledacos objeto. Potkali jsme se ráno na pumpě v Žamberku. Postupně se jeden po druhém vystřídáme v roli posluchačů než vyrazíme. Kafe a moučník mě upe zabetonovaly, jíst budu snad až za týden. Jedem, jedem ať se zahřejem. Metrosexuálové :)

Cestou si někteří mezi sebou mění motorky. Sucháč sjíždí sportovní sekce sportovním tempem. Snažím se zachovat určitou rezervu. I tak se mi pod kopcem trochu třesou kolena. Taky mám dnes o 130km víc než ostaní. Další sportovní úsek vzhůru na Skřítek. Marek mne s úsměvem napomíná, ať nehoním Karla na jeho XJR ať mu ho nerozseká. V cestě však máme dodávku, takže na stíhací jízdu se vydávám s příliš velkou ztrátou. Asi je to tak dobře. Na Skřítku krátce zastavíme, než se všichni sjedem a pokračujeme.

Za Rýmařovem dojedem nějakého magora v Pažotu s vozíkem naloženým cementem, který chce závodit. Jede jako prase, lítá po celé cestě. Jede opravdu rychle. Kousek před Štáhlí Masťovi zdechne mašina. Petr vybalí nářadí, sundá sedlo, kouká na změť kabelů. Pak se přižene Karel a poradí vytáhnout klíček, zasunout klíček... a je opraveno.

A to byla poslední zajímavost z výletu. Když vypnu v garáži motor, v hlavě mi hučí jak v továrně. Vysleču se vyčistím a namažu řetěz, přikryju motorku... Prima výlet http://xj650.rajce.idnes.cz/Pastviny_2013 o heslo si mi napiš na e-mail.