Únor 2014

ZELENÁČI NA ISLANDU - ZEMĚ

28. února 2014 v 21:41 | MirT
Já, já, já jdu do toho!



A když už na portálu hithit.com budete, tak se tam porozhlédněte. Je to zajímavý projekt, který se leckomu šikovnému může někdy hodit při realizaci vlastních nápadů!

A napiš něco na ten svůj blog

22. února 2014 v 15:16 | MirT
Něco:

... včera jsme se zas po roce sešli s DNA. Stejně jako většina mladších ročníků z mého okolí vypadl za lepší prací z našeho malého města do města většího. Vždycky nám to vyjde na jedno setkání ročně, moc společných zájmů nás teda nespojuje. Vlastně ani nevím co. Snad podobný pohled na svět? Možná mi to někdy řekne. Je jaksi osvěžující zajít na pivo s mladšími lidmi. Z mého pohledu jsou pořád tak nějak na startu. Většinou.

Do Tunelu, Pivky jsem se dostavil s mírným zpožděním. David, Romana a Melisa - Davidova bývalá kolegyně z práce se zálibou v baskeťácích, kterou jsem neznal, už seděli u piva. Chvíli jsme probírali letošní absenci sněhu a kdo je s tím jak spokojen. Výsledek: holky by uvítali sníh, Davidovi to je jedno a já jsem rád, že je to jak to je. Romana překvapivě odhadla proč se mi tento způsob zimy zamlouvá. No jasně, cesty budou v lepším stavu a bez štěrku, takže budu moct co nevidět hupsnout na motorku a zmizet od všeho. Tak je to. Pak se objevil Davidův bratr, takže jsme řešili, jak už to tak bývá, společné "rodové" znaky. Kdysi jsem šel něco zanést k DNA domů, otevřela mi maminka, vypadala prostě úplně jinak než bych očekával, takže jsem se omluvil, že jsem asi zvonil na špatný zvonek. To jen tak na okraj :)

Další téma - zdá se, že DNA s Romčou jsou snad vždycky připraveni sednout na vlak a někam jet, zabývat se nějakým vlastním projektem, zatímco já bojuju s prokrastinací a vyhořením a leností a představa sednutí na vlak je prostě... nepředstavitelná a vlastní projekty nikdy nepřekročí fázi snění. Jednou až umřu vytesá mi SAD na náhrobek - "Zde leží ten, který dovedl prokrastinaci k dokonalosti." Melisu výraz "prokrastinace" zaujal, takže jsme na něm chvíli ujížděli. V té chvíli, a po druhém pivu, už jsem se trochu adaptoval na hukot v Pivce. Vždycky slyším tak 50% toho co se povídá. Většinou s hrůzou zjišťuju, že spíš odezírám a zbytek si domýšlím. Je to velmi náročné na soustředění. Trochu jsme zavzpomínali na práci, co kdysi svedla naše cesty dohromady - dnešníma očima mi přijde ta doba neskutečná, absurdní a některé okamžiky vytržené z kontextu až neuvěřitelné. Lámání novin z neděle na pondělí, podivní redaktoři padlých a reinkarnovaných regionálních týdeníků, sháněči inzerátů - jeden nosil kožené šortky s padacím mostem oženil se s indickou "prinzeznou" a svatebním darem dostal hotel s vlastním jménem - úplně nás rozsekalo když jako důkaz donesl alba, další nosil na poslední chvíli spoustu jednomodulových inzerátů - velký zarudlý chlap, chytrý, hlučný, trochu čpěl potem a močí, jeden starý geniální fotograf z Karviné co když vyfotil díru v cestě vydržel na to člověk zírat dokud ho neodtáhli, nadřízení - vrstevníci s nevýraznou autoritou, sportovní výsledky na poslední chvíli, padající devadesátpětky, PageMaker, žluté moduly inzerátů s červeným textem, celonoční pařby strategických her po síti, hrnky od kafe plné vajglů, popel a víno v klávesnici, kouslé operační systémy, ulepené myši s nefunkčními tlačítky ... a pak, v bufáči, hrachová kaše s párkem a pivo napůl. To byla doba kdy se divoce riskantně a blbě podnikalo, více či méně bohatlo, tvrdě dopadalo na dno a tak trochu podvádělo. Chvíli si nemůžeme vzpomenout na jméno jednoho z redaktorů, klasika, měl takové to polsky znějící jméno říká DNA, nó, znělo to nějak jako Čížek. Vzpomněl jsem si! DNA klepl pivem o stůl až vyšplíchlo dobrých třicet centimetrů nad sklenici a cáklo mu na dotykáč.

DNA s Romčou používají alternativní prací prostředek a "prášek" do myčky. Nepamatuju si receptury, ale byla tam tuším soda a ocet? Stali jsme se prostě fandy octa, říká Romana. Prohlížíme si oblečení...

V půlce večera, objevila se Bára. Je minimálně o hlavu větší než já. Drsná jako severní vítr. Kouří takové ty tenké cigárka a s klidem nám fouká kouř do očí. Pomáhá lidem počítat ovečky a pak je tím, koho jako prvního uvidíte, když se probudíte poté, co vám něco vyříznou či jinak napraví. Od ní se dovídám kam čas zavál borce z KK klubu. Lidí co jsem s nima sedával v Kafáči každou středu a pátek. Neskutečně zahuleného pidiklubu, kam se dokázalo namačkat neuvěřitelné množství lidí, odkud jsem se vracíval prohulený ve tři ráno a bylo mi dobře. Kupodivu jsem v tom období netrpěl kocovinami..., ale zpátky k těm lidem - Cobalt po novozélandském intermezzo teď Brno, P.B. Praha - pamatuju si jak jednoho dne prostě zmizel nikomu nic neřekl, prostě byl pryč a od té doby jsem ho neviděl, D.B. myje nádobí v Anglii, Bára s děckama zpátky v Krnově. Občas jezdí na Osoblažsko. Nadšeně vyprávěla jak je to nádherný kraj a jak mě to "sežere" až ho konečně objevím, až konečně sednu na tu úzkokolejku až tam konečně pojedu a uvidím to všecko!

DNA&R dostali nápad - zabydlet se v Dívčím Hradě na hradě, u hradu (?) a rozjet tam tak nějak kulturu. Dokonce tam napsali. Žádná odpověď však nepřišla. Odtušil jsem na tento plán něco ve smyslu, že v tom kraji se nic takového dělat nedá. Divní lidé tu žijí. Jezdíval jsem tam na praxi když jsem byl na střední. Kdo měl rozum tak odtamtud utekl. Krásný zapomenutý kraj s lidmi bez kořenů a mizernými cestami.

Romča s Mel řeší migrény. Romana vytáhne zázračný lék a daruje jeden Mel. Chci tabletku nějak hezky oddělit z plátíčka, tak je pěkně pomalu ohýbám a... dej to sem zahučí Bára a urve dvě a pak jednu, přitom na jedné poškodí obal a vrátí je Romaně. Přesně tak jsme to nikdo nechtělííí :)...

Hele, byls už ve Wasabi? Ptá se mě Bára. Vrtím hlavou, že ne. Kdysi se to tam jmenovalo Taneční klub Standard. V té době jsem tam byl asi dvakrát. Je to už hodně dávno. Snad dvacet let. Z jedné návštěvy si nepamatuju vůbec nic a z druhé - byla to noc před štědrým dnem, byli jsme tam s partičkou z "té" práce, si pamatuju, že jsem tam jakože tančil a kalil než mě vyhodili, načež jsem zjistil, že mám utrženou podrážku a jsem úplně na sračky. Snažil jsem se to rozchodit a motal se po městě, potkával známé vracející se z podobných večírků a doprovázel je různě domů. Potloukal jsem se nocí až do svítání. V jednom okamžiku jsem dokonce zaznamenal, že stojím u kostela na Cvilíně. Když jsem se konečně dovlekl v tom trašném stavu domů lehl sem si v obýváku na zem a otevřel balkon aby na mně šel čerstvý vzduch. Všechny kytky tehdy pomrzly a já jsem strávil štědrý den s hlavou v záchodě... Do Wasabi nejdu, prohlásil jsem pevně.

Na konci večera si k nám na chvíli přisedla blondýnka s vlasy platinovými jako Legolas, jen hezky nakrátko střiženými. Po očku jsem sledoval dokonalý makeup, precizní účes. To muselo dát práce. Celá vypadala tak světle a čistě, pastelově a upraveně. Skoro jsem měl pocit, že v té zahulené potemnělé pivce ty její vlasy skoro svítí - tak byly světlé a než jsem dopil pivo tak jsem se musel několikrát přesvědčit, jestli opravdu nevidím zář. Mezitím i Bára s DNA dopili svá piva a nedopité Melisino. Konečně jsme vypadli ven. Poprosil jsem Báru o jedno to srandovní cigárko. Náměstí s křovinatou džunglí uprostřed bylo pusté. U ABC jsme se ještě na chvíli zasekli s lidmi, které jsem neznal a pokračovali směr Wasabi. Na křižovatce jsme se rozloučili. Když se vzdalovali do tmy slyšel jsem jen nepřesvědčivé: "...pojď, jenom jedno a půjdem" a "... a napiš něco na ten tvůj blog" a "čus..."

Rázoval jsem nejistě tmou po chodníku posetém holubími hovínky a myslel na to, jestli ti zatracení ptáci spí a jestli kálí i když spí a taky jestli mě ráno bude bolet hlava nebo ne...